Džbán - kraj Keltů a tajemných kamenů

Vrchovina Džbán na rozhraní středních a severních Čech, vyhlášená roku 1994 pro svůj výjimečný a zachovalý krajinný a přírodní ráz přírodním parkem, je eldorádem milovníků záhad a tajemství - právě tady se totiž nachází proslulé kamenné řady u Kounova, pravěká stavba zvaná „nejzáhadnější místo Česka“. Proč někdo sestavil tyto až stovky metrů dlouhé, rovnoběžné linie z kamenů různých velikostí, těžkých až několik set kilogramů, zůstává nezodpovězenou otázkou. Byl areál, rozprostírající se dnes na ploše asi patnáct hektarů, astronomickým kalendářem, nebo obřadním shromaždištěm, kde lidé před několika tisíci lety rituálně vzývali slunce a déšť? Kdo ví. Klíč k tajemství kamenných řad prý může ukrývat nedaleký poutní kostelík, postavený údajně na místě, kde svatý Vojtěch vymodlil déšť pro vyprahlý okolní kraj a obracel pohany na křesťanskou víru. Nebo se pravda najde v jiné z mnoha zdejších pověstí, obsahujících stopy tradic a bájesloví Slovanů, Germánů, Keltů a dalších kmenů, které v minulosti toto území osídlily, jak dosvědčují i četné archeologické nálezy včetně fascinujících objevů z bájného hradiště Dřevíč, čtvrt milionu let starého pěstního klínu z Mutějovic anebo světoznámé opukové hlavy keltského hrdiny či boha – díla neznámého keltského umělce ze třetího století před naším letopočtem, nalezeného v roce 1943 u Mšeckých Žehrovic?

Na Džbáně se fantazie točí na plné obrátky a cesty tímto krajem, jemuž dávají nezaměnitelnou tvář rozsáhlé, zvlášť bukové lesy, rychle se střídající hluboká údolí, stolové vrchy a opukové srázy (ten největší je dlouhý dva kilometry a má výšku asi čtyřicet metrů), promíšené s geometricky pravidelnými lány chmelnic, červenou hlínou polí a vesnicemi s unikátní lidovou architekturou domů, zděných z bílé opuky a zdobených detaily z režných cihel, nedají představivosti ani na chvíli vydechnout – pověstmi opředené trosky hradů, dávno zaniklé vesnice ukryté v lesích, čertovy kameny, temné i veselé zkazky o džbánských přízracích – prokletém lesníkovi Priknhérovi, štědré Jasanové paní, poťouchlém strašidýlku Brunclíkovi, pokladech, ohnivých sudech, řítících se za temných nocí z džbánských svahů, nebo pověsti o dracích, které vznikly z pradávných mýtů o nepřátelských hordách, valících se ze severu do nitra Čech, a statečných hraničářích, kteří jim na džbánských hřebenech srdnatě vzdorovali. Slyšíte jejich varovné troubení? Draci letí!

Možná, že to o pár století později byly právě hrdinské příběhy o džbánských hraničářích, které přiměly malého Jana Žehrovského z Kolovrat vzít na rodové tvrzi v Mšeckých Žehrovicích poprvé do ruky meč a svést svůj první souboj, který se stal počátkem dlouhé řady legendárních vítězství tohoto proslulého rytíře, „českého Achilla,“ jehož titánské činy převyprávěl v románu Z Čech až na konec světa spisovatel Alois Jirásek. Kdo ví, zda hraničářská krev nekolovala také v žilách vůdců selského povstání v historickém románu Václava Beneše Třebízského Bludné duše, jehož děj se odehrává na Džbáně v čase vlády císaře Josefa II.

Džbán inspiroval i mnohé další spisovatele, básníky a malíře, jiní tu vytvořili svá nejznámější díla – především odborný spisovatel Jan Evangelista Chadt-Ševětínský, autor několika základních spisů českého lesnictví a také prvního soupisu památných stromů v českých zemích.Vzpomeňte si na něj, až usednete pod korunou památného buku u Mšeckých Žehrovic, kde v seriálu Paměť stromů sedával i herec Luděk Munzar, průvodce tímto televizním putováním za památnými stromy, a říkal divákům: „Já se od začátku bál toho náporu krásy, který mě při tomhle natáčení potká. A je to tady... Třeba tenhle buk na louce za Mšeckými Žehrovicemi. Většina znalců ho považuje za nejkrásnější buk u nás.“